Rekreační angličtina

Před chvíli jsem četl  Kojotův článek , který je o dlouhodobém vztahu k jazykům. Já přidám svou trošku do mlýna opisem zhruba jedné hodiny – vše se odehrálo ve čtvrtek, když jsem se vracel z práce. A cestou jsem potkal  1, 2, 3, ...4, 5, ano, pět jazyků.

  První byla japonština. I když japonsky umím jen pár vět. Jak jsem vystoupil z tramvaje a šel na autobus, na rohu telefonoval nějaký pán neznámou slovanskou řečí. A asi tři věty ukončil slovem „ne". Hodně mi to připomínalo japonské „ne". Na konci věty znamená něco jako „že, jo?" – só des, ne (sou desu, ne)?  Jen o pár kroků dále jsem spatřil taxík a v něm taxikáře. Náhle mi z ničeho nic, docela automaticky, v hlavě zazněla věta: Das ist ein Taxifahrer! Asi mi ten obraz připomenul nějakou zasutou zrakovou vzpomínku z Vídně. Moje zkušenost je, že člověku se věci vybavují v tom a tom jazyku proto, že právě tenhleten kontext, situaci, v daném jazyku zažil.

Pak jsem jel autobusem. Při vystupování jsem uviděl partu mladých lidí a v hlavě se mi ozvala písnička od Françoise Hardy o mladosti a přátelství  Beaucoup de mes amis sont venus des nuages – i když ta slova mi zněla dost z dálky a text jsem úplně zrekonstruoval až doma. Pak jsem tedy sám se sebou chvíli mluvil francouzsky.

 Po vystoupení z autobusu, když jsem šel do nákupního centra, jsem míjel zaparkovaná auta.  Na auta mám takový „španělský reflex". Když vidím značku, číslo na ní si řeknu španělsky. Třebas vidím značku BA 732 KA a automaticky si řeknu setecientos treinta y dos. Pokračoval jsem v nákupech. Asi o dvacet minut jsem míjel zaparkované auto, na kterém byli maďarské nápisy. Poznal jsem slovo függőny, tedy „záclona". Před léty, když jsem koketoval s maďarštinou, jsem měl maďarskou knížku s názvem „Mrtvola za záclonou". Na autě bylo i další povědomé slovo, konkrétně szőnyeg. Na jeho význam jsem si nevzpomněl. Tak jsem si ho mnemotechnicky zapamatoval a po hodince jsem si jeho význam vyhledal doma v slovníku.

Shrnuto a sečteno: kdo má co rád, to vidí, potkává, nemůže se toho zbavit. Mne každé drobné potkání s jazyky oblaží na duši. To je ale asi   možné jen díky tomu, že každému z výše jmenovaných jazyků jsem se kdysi intenzivně věnoval. Nejméně japonštině, ale i to bylo období nejméně tří týdnů, když jsem byl v kontaktu  s tímto jazykem tak  3-4 hodiny denně. Nahrávky, texty, internet, z malé části televize. A blog. Viz

 http://ivankupka.bloguje.cz/tema-7-malinko-japonstiny.php

Co k tomu všemu dodat. Snad jenom obrázek, i když není tak hezký jak ten Kojotův. Je to pohled na jeden z adresářů  z mého 500-gigového harddisku.

  Máte taky svou jazykovou historku? Neváhejte, povídejte, blogujte :-)